PŘÍBĚH UMĚLÝHO ČLOVĚKA
25.03.2025 - Když jsem se coural silvestrovskou nocí, zdál se mi svět bejt jako chlív,Když jsem se coural silvestrovskou nocí,
zdál se mi svět bejt jako chlív,
a tak jsem se chtěl zabít svépomocí,
abych byl v sedmým nebi dřív.
Už jsem si v duchu medil s kudlou v těle,
stejně mě nikdo nemá rád,
život se táhne jak tón ukulele
a lidi blbnou na kvadrát.
Už jsem si v klidu chystal ruku k ráně,
už jsem si se vzal na mušku,
když ke mně z nebe přilít anděl Páně
a dal mi strašně přes držku.
A pak mi vzkázal od Ježíše Krista,
že prej už brzo bude líp,
a přestože jsem tvrdej ateista,
já věřil, že to není vtip.
Ten den jsme spolu ještě leckam zašli
a mě už zase těšil svět,
načež si anděl hodil v parku mašli,
podřezal se a sežral jed.
Když už se vodkrouh i sám anděl strážný
a zkazil mi můj Novej rok,
řek jsme si: Vole, je to s tebou vážný.
A podniknul jsem další krok.
Řek jsem si: Břitva, prášky, plyn a smyčka,
to jsou tvý pravý hodnoty.
Mraky jak cáry Ježíšovo trička
mi k tomu káply do noty.
A znova jsem stál jednou nohou v hrobě,
něco mě za ni baflo zespoda,
tak jsem tam strčil pro jistotu obě,
jestli to není ňáká náhoda.
A vtom jsem zaslech kvílet ambulanci
v ulicích periferie,
nějakej felčar vyčenichal šanci,
jak za mě shrábnout prémie.
Ihned mě odříz, vypumpoval, sešil
a udělal mi transfúzi
a už se chudák očividně těšil,
jak o tom řekne na schůzi.
Jenže když začal vyplňovat kartu,
nějak se zjančil z těch mejch dat,
a než to dopsal, už měl po infarktu.
A ještě řádně nevychlad,
když stejnej osud potkal vrchní sestru
i samotnýho primáře
a každýho, kdo ten den po Silvestru
mi jenom nahlíd do tváře.
Přepad mě taky chasník v mysliveckým,
měl rohy, kopýtko a chvost,
zachroptěl v křeči, že už jednal s leckým,
zaškubal nožkou, a měl dost.
Potkal jsem lidi, anděla i ďábla,
každej mi splatil ňákej dluh,
jak drobný mince je má ruka shrábla,
zbejváme už jen já a Bůh.
Já vraždím laserem umělýho zraku,
zabíjím ultrazvukem vět,
jde ze mě chlad jak z bažin za soumraku
kolem tři čtvrti na devět.
Má tvář je prázdná, prázdnější než nula,
nezračí se tam žádnej cit.
Já žiju dál, mám srdce homunkula,
a toto nelze zastavit...
